Jako malá holka jsem si vždycky přála mít doma nějaké zvíře. Jenomže nejhorší na tom bylo, že moji rodiče nikdy žádné zvíře je nechtěli. A nikdy mi nevysvětlili, proč já bych zrovna nemohla mít zvíře. Když to tak vezmu, tak mě jako dítěti to samozřejmě přišlo ze začátku velice nespravedlivé. A to hlavně z toho důvodu, protože všechny moje kamarádky měli doma nějaké zvíře, a dokonce i můj bratranec se sestřenicí taky měli doma zvířata. A přitom, když jsme bydleli na vesnici, tak jsem očekávala, že taky budeme mít nějaká zvířata. Moji rodiče vždycky chtěli chovat slepice a taky chtěli mít psa a kočku.

Já jsem byla opravdu nadšená, když rodiče řekli, že by taky na vesnici na zahradě chtěli mít kočku a psa, jenomže absolutně nechápu, co se mohlo změnit, že rodiče se tak rozhodli, že nebudeme mít vůbec žádné zvíře. Co se stalo? To rodiče přestaly mít zvířata rádi? Anebo to mají zakázané? Když jsem se rodičů zeptala, tak chvíli zapírali. A nechtěli mi vůbec nic říct jenomže jsem stále na rodiče naléhala, aby mi řekli, proč najednou zvířata nechtějí.

A to ani slepice, aby měli vajíčka. Protože tohle vždycky moji rodiče chtěli. Nakonec mi moji rodiče tedy řekli, že žádná zvířata nechtějí, protože si oba dva našli velice náročnou práci, která je náročná na čas, takže by se rodiče neměli o zvířata, jak starat. Samozřejmě, že já jsem byla v šesté třídě a nemohla jsem se úplně na sto procent o zvířata postarat. Nakonec tedy na moje přemlouvání rodiče pořídili alespoň kočku, která je tak trochu samostatná a nevyžaduje tolik pozornosti, jako třeba například pes. Takže jsem se spokojila alespoň s kočkou, se kterou jsme opravdu skvělá a sehraná dvojka. Je opravdu velká škoda, že nemohu mít doma ani psa. Vždy jsem si přála mít dalmatina. znáte ho? takový roztomilý pes, který má na bílé srsti černé puntíky.